Jindřich Štýrský v Domě u kamenného zvonu

V Domě u kamenného zvonu se až do 9. září koná retrospektivní výstava díla Jindřicha Štýrského. Předně musím říct, že je to tedy opravdu pořádný flák a do dalšího patra se mi stoupalo s už značně přeplněným dojmem. (Nějak zvládnu být koncentrován pro umění jen na hodinu a něco, dál už je to opravdu náročné být stále ve střehu).

To ale nic nemění na tom, že výstava je nejen rozsáhlá, ale opravdu i dobře udělaná. Návštěvník tak může zhlédnout všechny směry, kterými Štýrský od svých uměleckých počátků prošel. Na schodišti, po kterém se člověk mezi jednotlivými patry přesunuje, jsou Štýrského citáty, které jsou z většiny případů opravdu vtipné, a náramně jsem se u nich bavil, abych je vzápětí ihned zapomenul.

Zajímavé je, že autoři výstavy se nevyhýbali ani tématům erotickým a škvárovým. Celá jedna místnůstka je určena Štýrského zálibě v erotické literatuře (údajně měl největší knihovnu s touto tematikou široko daleko). Jsou zde různé „vulgární“ koláže, kde se to pánskými a ženskými pohlavními orgány jen hemží a dost z nich je i z provařené série Emilie přichází ke mně ve snu. A tím škvárovým mám na mysli obálky detektivek, které Štýrský navrhoval či dokonce i obálky pro časopiseckého Fantomase (z něčeho člověk živ být musí).

V druhém patře je dokonce i Štýrského surrealistická fotografie, které se věnoval ve třicátých letech. Kdo zná alespoň trochu povrchně historii fotografie, ví, že dávno před surrealisty podobné výlohy krámů s figurínami fotil už i Eugène Atget (1857-1927) a kterého pro surrealisty ve 20. letech „objevila“ Berenenice Abbott(ová).

Abych tedy shrnul. Výstava je vskutku výjimečná, a kdyby pro nic, tak už jen proto, že je na ní k vidění řada děl, která byla zapůjčena ze zahraničí a ze soukromých sbírek, čili se s nimi jinak člověk nemůže jinde setkat.

VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů  

Musaši, Eidži Jošikawa

Kvalitně napsaný historický román se pozná velice jednoduše. I když má téměř tisíc stránek, jeho přečtení zabere pouze několik dní. Přesně i tohle je případ románu Musaši, který napsal Eidži Jošikawa. Kniha se čte takzvaně „jedním dechem“.

Mijamoto Musaši je nejlepším samurajem všech dob a jakýmsi japonským národním hrdinou, který žil na přelomu 16. a 17. století. Je opředen mnoha legendami a většina toho, co o něm dnešní Japonci ví, pochází z pera Eidži Jošikawy, japonského spisovatele, který Musašiho vydal na pokračování v tisku a později knižně v 30. letech 20. století.

Jošikawa místy fabuluje, ale jinak se drží téměř všeho, co je Musašimu vlastní. Příběhu o proměně z pouličního mlátiče ve vysoce ušlechtilou lidskou bytost – tak by se dal možná do jedné věty shrnout obsah knihy. Musašiho cesta k dokonalosti je prostě strhující. Nezávisle na původu či členství ve slavné šermířské škole, vydá se sám na cestu meče, které obětuje celý svůj život. Jaksi mimoděk (při souboji s celou šermířskou školou Jošioka) vyvine dosud nevídaný styl boje se dvěma meči.

Musaši není mistrem jen v máchání mečem. Je to lidská bytost jako každá jiná, zamiluje se do krásné Ocú, avšak vždy u něj bude na prvním místě cesta meče. Musaši v cestě za zdokonalením putuje po většině Japonska. V románu sledujeme osudy i dalších hrdinů, kteří nějak ovlivňují běh Musašiho života. Ať je to bába Osugi, která v Musašim vidí důvod, proč se její syn neoženil s Ocú a chce se jí i jemu pomstít. Dva chlapci, kterých se Musaši ujal a kteří jej následovali jako jeho žáci. A nesmíme zapomenout na Kodžira Sasakiho, velmi talentovaného šermíře, který je však co se povahových vlastností pravým opakem Musašiho a libuje si, pokud může způsobovat násilí a šířit utrpení.

Jakýmsi logickým vyústěním románu je souboj Musašiho se Sasakim. Zatímco Sasaki je všemi opěvovaný a milovaný a má dobře placené postavení, o Musašim se všude šíří jen klepy a dalo by se říct že je to nemytý špindíra, který se jen tak toulá po Japonsku či medituje. Román tedy končí rokem 1612 (duel se Sasakim), ale Musašiho život pokračuje až do roku 1645, kdy umírá téměř v 60 letech. Musaši dva roky před smrtí napsal „Knihu pěti kruhů“, kde shrnul svou životní filosofii. Knihu údajně dodnes hltají Japonci jako návod k úspěšnému životu a japonští byznysmeni ji mají za návod k obchodní strategii. Musaši je postava tak prorostlá s japonskou kulturou, že na jeho motivy vznikla řada filmů, anime seriálů a komiksů.

VystavilDon Insalata v 16:46 0 komentářů  

Piráti z Karibiku 3 (Pirates of the Caribbean: At World's End)

Tak tenhle film můžu směle označit za ten nejhorší film všech dob. Některé opravdu příšerné filmy jsou tak příšerné, až jsou alespoň vtipné (např. Nezvratný osud), ale to opravdu není případ tohohle filmu, protože o to se asi Gore Verbinski nesnažil. Piráti z Karibiku jsou prostě a jednoduše děsní. Příšerní a nedá se na to pomalu ani dívat, aniž by u toho člověk neusínal.

Tak předně děj je naprosto nejvíc plytký, vůbec nic se ve filmu neděje, a když se tam něco děje, tak divák jaksi postrádá smysl činů hlavních hrdinů. Pokud je tam pokus o vtip, zbude opravdu jen u toho pokusu, protože vtipné to rozhodně není. (Starý známý z office „Gareth Keenan“ alias bezoký pirát, už opravdu po stošesté není vtipný, když kdesi honí své vypadlé dřevěné oko). Johnny Depp a jeho „revoluční“ ztvárnění přihřátého piráta už jaksi také vyprchalo kamsi do neznáma a vrcholem všeho bylo jakési zmnožení jeho postavy... Jack Sparrow je jako těžký schizofrenik a nebo co?!? Tak proto je to taková taškařice s ním, protože má rozštěpenou osobnost??

Vrcholem byla epizodní rolička Chow Yun-Fata, který v této chvíli září v českých kinech v jiném filmu. Zatímco Yun-Fat mohl ukázat trochu toho boje, tak je z něj jen další přiteplený pirát, byť je zjizvený a vypadá jakože fakt že jo jako že „cool“ a děsně „vostře“. Ve filmu se tedy mihnul i leta slibovaný Keith Richards z Rolling Stones, který tam dost dobře ani nemusel být. Nemluvě o dalších tunách scén, které tam dle mého podezření byly jen proto, aby se tam cosi dělo a film mohl trvat tři hodiny.

Internetová hvězda „Ninja“, který provozuje web askaninja.com o minulém dílu řekl (ke jménu režiséra), že film by potřeboval více „gore“ (anglicky násilí) a méně „verbinski“ což v ruštině znamená „příšerný dialog“. Obávám se tvrdit, že nejen toto, ale asi bych spíše režiséra Gore Verbinskiho rovnou vyměnil, případně změnil scénáristu, protože děj Pirátů 3 je tak strašně marný, až to není možné. U téměř tříhodinového snímku je největším výkonem vydržet tu urputnou nudu. Ze všech tří dílů je tento ten nejhorší možný a vrcholem je, když film skončí stylem, že kapitán Jack bude pokračovat ještě v dalších třech dílech 4, 5 a 6, aby nalezl onu vytouženou nesmrtelnost. Když ve filmu už byl Kraken, Kalypsó, tak se asi teď bude vykrádat Epos o Gilgamešovi, kde Jack Sparrow bude hledat v dílech 4, 5 a 6 nesmrtelnost. Wáu, to je inkredybly kůl, rajt?

Nevím, jestli američtí producenti jsou padlí na hlavu, ale po tomto třetím díle, fakt nevím, jestli někdo bude mít zájem ještě o další pokračování příhod kapitána Jacka. Chápu, že nasadit film o přihřátém pirátovi o prázdninách, kdy většina kin hraje pěkné kraviny, je dobrý tah (Piráti se zdají být tím nejmenším zlem ze všech příšerných filmů na pokračování), ale na další 3 pokračování to asi nestačí. Tedy rozhodně u mě. Poslední díl jsem tedy přetrpěl jako jakousi symbolickou tečku za dobrodružstvím kapitána Jacka a o Pirátech z Karibiku už nechci nic slyšet do smrti smrťoucí.

VystavilDon Insalata v 21:41 0 komentářů