Kulturní (ro)zcestník Jakuba S.

Velká žranice (La Grande Bouffe)
27. května 2007

Film Marca Ferreriho z roku 1973 dává dohromady čtveřici přátel, kteří se rozhodnou užrat se k smrti. A nikoliv však jen tak něčím, nýbrž vybranými pochoutkami, které si společně vaří (zejména díky jednomu členu čtveřice, vybranému šéfkuchaři a majiteli restaurace).

Film by se asi nestal nijak zvlášť slavným, pokud by v něm nehrály největší filmové hvězdy 60. a 70. let. Jednoduchou orientaci v postavách zajišťuje také to, že hlavní postavy mají stejná jména ve filmu jako herci ve skutečnosti. Pilot Marcello (Mastroianni), televizní choreograf Michel (Piccoli), šéfkuchař Ugo (Tognazzi) a soudce Philippe (Noiret) se uchýlí na víkend do obřího starobylého domu v Paříži, aby spáchali šílenou hromadnou sebevraždu – užerou se k smrti.

Většina záběrů 130minutového filmu spočívá ve žraní vybraných pochoutek, krkání a neuvěřitelném prdění. (Asi dle hesla Kdo krká, prdí, zdraví si tvrdí). Protože Marcello je děvkař, který bez ženy nevydrží ani chvíli, navrhne svým přátelům, že si do domu pozvou pár kurev. Současně je pozvána na večerní oslavu i místní učitelka Andréa (Ferréol). Philippe se zpočátku obává, že pozvat Andréu mezi ženy lehčích mravů nebyl zrovna správný nápad, ale Andrea se nakonec ukáže horší než všechny kurvy dohromady.

Většina kurev totiž po dvou dnech opustí tuto zvrhlou společnost a vydrží jen učitelka – kterou by každý považoval za jakousi morální autoritu. Andréa je nakonec pomalu horší než všichni ostatní, protože jim pomáhá nejen vařit, ale stane se jakýmsi společným majetkem všech a bez ní by asi film skončil možná jinak, protože v jedné scéně Marcello křičí, že užrat k smrti se je nemožné. (Jediný také zemře jinak než vinou přecpání se.)

Ze začátku filmu jsem si říkal, že herci si to museli opravdu užívat (samé pochoutky a nahotinky), ale ke konci filmu mě už přecházela chuť na jakékoliv jídlo a říkal jsem si, že takhle se cpát asi zas tak zábavné nebylo... V jedné dost humorné scéně říká kdosi odporně přežranému Michelovi: „Představ si, že jsi malý hladový Ind v Bombaji.“ a cpe do něj kupu pyré, ačkoliv je mu děsně špatně.

Film nakonec končí smrtí všech zúčastněných a jediná přeživší je Andréa obklopená houfem psů a velkými kusy syrového masa, které se povaluje po zahradě. Kdo chce, může v tom hledat (a najít) i jakési alegorie a kritiky konzumní společnosti, kdo nechce, může se podívat na místy dost nechutný, ale i zábavný a šokující film, byť mu příští rok bude již 35 let.

VystavilDon Insalata v 21:31 0 komentářů  

Štítky: film

Peep show
24. května 2007

Minule jsem psal o Office, který produkovala BBC a za měsíc jej začali dávat na ČT2 jako Kancl, tak snad někdy dorazí do České televize i Peep Show, další britsko-humorný seriál, který vyrábí britský Channel 4.

Celý seriál je netradiční v tom, že vypráví příběh dvou spolubydlících Marka a Jeremyho, ... to tak netradiční není, ale spíše JAK jej vypráví. Seriál je natočen „v ich-formě“, čili kamera, která zabírá děj = to, co vidí a nebo si myslí buď Mark a nebo Jeremy. Jejich myšlenky jsou často natočeny přes audiostopu (když se s např. někým baví a nevnímají). Aby byla iluze pohledu hrdinů na děj dokonalá, často mají herci při natáčení kameru připevněnou na hlavě.

A teď proč je seriál tak humorný. Mark je naprostý suchar milující historii a pracující jako úředníček ve společnosti poskytující půjčky. Ve firmě se mu líbí kolegyně Sophie (napříč všemi sezónami sledujeme jejich sbližování, které skoční ve 4 sezoně až svatbou, kterou nechce ani Mark a ani Sophie). Jeremy je naproti tomu flákač, proutník, který sundá vše v okruhu (ačkoliv i on se umí zamilovat) a který o sobě tvrdí, že je muzikant. Ti dva jsou protikladní, lezou si na nervy, ale zároveň se mají tak trochu i rádi a nemohou bez sebe být.

Z vedlejších postav stojí za zmínku asi jen Super Hans, kamarád Jeremyho, který je naprosto a neustále něčím sjetý. (Asi nejvtipnější bylo, když si Super Hans a Jeremy chtěli otevřít hospodu a Super Hans navrhnul, aby se jmenovala „Free the Paedos“ (Osvoboďte pedofily), Jeremy nesouhlasí a navrhuje něco jako „Swan and Tomato“ (Labuť a Rajče) a Super Hans: „A co takhle Labuť a Pedofil?“)

Seriál se pro svůj dost často vulgární (ne jen řečmi, ale i tím co se odehrává – soulož v „ich-formě“ atd.) způsob vyprávění pouští až po desáté večerní – což je asi také důvod nízké sledovanosti (7,7 % diváků). Některé scény jsou překvapivé, šokující. Třeba když Jeremy chodí s dívkou, která mu dovolí splnit si jakékoliv sexuální přání, ale na oplátku on pak musí splnit to její. Jeremy chce sex ve třech, ten proběhne a na závěr se pak ale na oplátku musí tou dívku nechat ošukat, když si ona na sebe nasadí umělohmotný penis. Mark a Jeremy mají také často homosexuální myšlenky. Mark má třeba pocit, že miluje svého šéfa. Jeremy se dokonce jednou i neuvěřitelně zhulí se Super Hansem, aby si pak vzpomněl, že si je vlastně navzájem vykouřili... Humor je to tedy někdy peprný, ale způsob, jakým je to podané, je prostě kouzelný.

V Británii nyní skončila čtvrtá sezóna (ačkoliv mezi třetí a čtvrtou byla dvouletá pauza – producenti se stále nemohli rozhodnout, zdali seriál ukončit a nebo ne – má pouze sledovanost kolem milionu diváků, nakonec se ale bude natáčet i pátá sezóna – právě díky vysokým prodejům DVDček – doporučuji zakoupit). Stejně jako každý jiný britský seriál, i tento má pouze šest dílů za sezónu, což dle mého názoru přispívá vysoké kvalitě, která je udržitelná od prvního až do posledního dílu. Možná na tomto příkladu točení seriálů by se mohli poučit čeští tvůrci točící kdejaký „nikdy nekončící“ pseudo(s)e(r)i(a)le(ček) „ze života“, ve kterém se tak řeší, kdo vysype smetí a nebo koupí mlíko a dva rohlíky, případně podepíše smlouvu či dodá podklady ke smlouvě.

VystavilDon Insalata v 21:27 0 komentářů  

Štítky: film

Hraje skupina Spinal Tap (This is Spinal Tap)
16. května 2007

Tento fiktivní dokument z roku 1984 o nikdy neexisující heavy-metalové kapele Spinal Tap je asi nejslavnějším počinem Christophera Guesta. Sám Guest je v téměř každém svém filmu k nepoznání a vždy se honosí jiným přízvukem. V jeho filmech herci často nemají žádný scénář, jen jim řekne, co se tak asi bude dít a vše se naostro improvizuje. Tento film není výjimkou.

Ve Spinal Tap, který Guest napsal, zároveň ztvárnil roli ne dvakrát inteligentního kytaristy Nigela Tufnela. (Jen tak pro zajímavost... „Tufnel“ v podání Guesta si „zahrál“ i v jednom díle Simpsonů spolu s celou kapelou Spinal Tap). Celý fiktivní dokument zobrazuje americké turné britské kapely Spinal Tap. Naprosto dokonalé a vtipné jsou zejména rozhovory režiséra dokumentu s jednotlivými členy kapely. Kupříkladu Tufnel hraje na klavír svou skladbu a říká: „Je to cosi mezi Mozartem a Bachem... něco jako Mach.“ Režisér přitakává a říká, že je to překrásné a ptá se, jak se to jmenuje. A Tufnel na něj: „Lick my love pump“.

Ve filmu sledujeme různé vtipné situace, které se členům kapely stanou během turné, jako například časté odřeknutí koncertu. Problémy s vydáním CDčka. Až po příjezd manželky zpěváka kapely Davida St. Hubbinse, která zaviní pomalu až rozpad kapely (zápletka nápadně připomíná často nenáviděnou Yoko Ono a její vliv na rozpad Beatles). Hodně humorné jsou i „archivní“ záběry na kapelu z 60. a 70. let.

Kapela je také zvláštní naprosto nevysvětlitelnými úmrtími bubeníků, kterých za celou historii kapely zemřelo více jak 30. Nejlepší byl ve filmu asi opravdu Christopher Guest, například když říká, že největší prostor pro jeho seberealizaci v kapele jsou jeho sóla a je na něj prostřih jak hraje houslemi na kytaru a zároveň nohou hraje na jinou kytaru postavenou na zemi. Zde se dá dočíst že se jedná o parodii na kytaristu Jimmyho Page z Led Zeppelin, který při svých sólech hrál na kytarou houslovým smyčcem (alias šmytcem).

Kupříkladu v rozhovoru Rickyho Gervaise s Christopherem Guestem, se dozvíte, že když byl film poprvé promítán, hodně lidí říkalo, že ten film je dobrý, ale že si režisér Rob Reiner měl pro dokument vybrat lepší kapelu, než bandu takovýchto idiotů. Jak je vidět tehdy lidi ani nějak nenapadlo, že by se mohlo jednat o jakýsi fiktivní dokument, tzv. mockumentary.

A abych uzavřel tenhle velmi vtipný snímek, který doporučuji rozhodně každému... Ke konci se kdosi ptá zpěváka Spinal Tap, co by si nechal napsat jako epitaf na svůj hrob. On se zamyslí a pak řekne... „Zde leží David St. Hubbins... a... proč ne?“

VystavilDon Insalata v 21:26 0 komentářů  

Štítky: film

300, Frank Miller

O Filmu 300: Bitva u Thermopyl jsem psal již zde. Nyní přichází správná chvíle podívat se na knížku. Frank Miller vydal pět dílů komixu 300 v roce 1998. Rok poté vyšel komix svázán v knize a stejně je k dostání i u nás. Hádám, že cena 999 Kč asi neodradí jen vážné zažrance do díla Franka Millera, my méně oddaní obdivovatelé Millera si vystačíme se službami knihoven a výtiskem určeným jen do studovny..., no ale zpět ke knížce, která vyšla v Čechách poprvé už více jako před pěti lety a podruhé v roce 2005 a jejíž prodejnost určitě částečně muselo zvednout uvedení filmu 300 do kin.

Pokud bych měl srovnat knižní předlohu a film, jasně jsem víc pro Millerův komix. Naprosto příšerné a nudné scény ve filmu ze spartanského „senátu“, kde měla Leonidasova (v tomto případě lepší než asi korektní tvar Leonidova – přípomínající dost Brežněva) manželka, se v knižní předloze vůbec nenachází, což je jenom dobře. Hodnotit zde kresbu Franka Millera snad ani nemá cenu, protože stejně jako u Sin City, se na to úžasně dívá, ačkoliv oproti černobílému Sin City, ve kterém bylo jen pár plošek barevných, je 300 udělán celý v barvě a musím říct, že se mi Sin City líbilo dle grafické stránky o dost víc, i když tohle je taky pěkná práce.

Film, který mě moc vpravdě nenadchnul, tak se mu musí alespoň nechat, že některé záběry jsou opravdu „doslovně“ z komixu přendány na filmové plátno. Na druhou stranu je ale ve filmu řada scén, které v komixu vůbec nebyly a nijak zvlášť mi nepříjde, že by film obohatily – nu možná znuděný divák, chce být „baven“, a tak se ony Xerxesovy příšerky třeba líbí, ale v komixu byl opravdu jen párek slonů a přišlo mi to věrohodnější a tak akorát.

Kdybych měl však volit mezi lístkem za kino a koupí knihy, tak je jasné, že kino vyhraje, protože dávat za 81 stran 999 Kč mi příjde už opravdu přehnané. Vím, že komixové knihy jsou hodně drahé, ale tohle je dle mého už příliš. Pro srovnání mám doma za 690 Kč 380stránkovou knihu: Jimmyho Corrigana – Nejchytřejšího kluka na světě (kterou napsal a nakreslil Chris Ware). Chápu, že se nedá měřit dílo penězi, ale tisícovku za 81 stránek dá asi jen ten Millerův fanda nejfandovatější, ale možná si pak bude každičký obrázek studovat do nejjemnějších detailů, aby si knihu náležitě užil.

VystavilDon Insalata v 16:46 0 komentářů  

Štítky: Knihy

Q, Luther Blisset
7. května 2007

Zatímco u nás máme neexistujícího malíře v podobě Bohumila S. Kečíře, v roce 1994 vznikl celosvětový projekt, aby kdokoli využil jména „Luther Blissett“ pro prezentaci svého díla. Neexistující Blisset tak kupříkladu zkomponoval řadu hudebních děl a vyvrcholením „jeho“ tvorby je román „Q“, po jehož vydání v roce 1999 autor roku 2000 spáchal rituální sebevraždu, seppuku.

Kniha je ve skutečnosti dílem čtyř Italů z Bologni, kteří sepsali velmi čtivou knihu odehrávající se během 16. století... a ten neexistující Blissett je dejme tomu zajímavý marketing... Příběh knihy Q začíná událostí, o které slyšel skoro každý – Martin Luther přitloukl na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí a odstartoval tak reformaci. Vždy se ve spojitosti s Lutherem musím pousmát při vzpomínce na svou spolužačku ze střední školy (katolička), která tvrdila, že je to výmysl, protože dveře byly podrobeny vědecké analýze a není možné v nich nalézt sebemenší stopy po hřebech, kterými měl údajně Luther teze přitlouct. (Třeba používal lepidlo, že jo, ale idea Luthera lepícího teze na dveře asi není tak ohnivá, jako když to tam PŘITLUČE hřebama.)

Kniha pak sleduje osudy hrdiny, o kterém vlastně nevíme, jak se ve skutečnosti jmenuje a kým je (postupně v románu vystupuje pod několika falešnými jmény). Důležité je, že se až téměř „forrestgumpovsky“ (to je hnus, tohle slovo) nachomítnul a zásadně ovlivnil několik důležitých událostí a historických osobností (Thomas Müntzer, Jan Matthys, Jan z Leydenu). Kudy hlavní hrdina chodí, tam všude nalézají smrt jeho přátelé z novokřtěneckých (anabaptistických) řad. Až ke konci knihy si hrdina uvědomí (mimochodem autoři jdou tak daleko, že hrdina dokonce epochálně pomocí směnkového podvodu okrade tehdejší nejvlivnější bankéře – Fuggerovi), že vždy sice bojoval proti církvi, ale ve skutečnosti byl jen pěšákem na šachovnici velikých politických intrik – boj o moc mezi císařem a papežem. Smrt, která hrdinu všude provází však nepřichází jen tak náhodně. Za většinu z nich může tajemná postava, která si říká Q a je tajným agentem římského biskupa Carafy. To by z nahlédnutí do děje mohlo stačit.

Kniha je psána dost útržkovitě – vždy jen na začátku kapitoly je uvedeno datum, děj se pak odehrává v horizontu 40 let a nejvíce prostoru je ve knize věnováno asi Obsazení Münsteru a událostem, které k němu vedly. Ačkoliv dějepisných údajů je v knize více než dost, rozhodně to není nudné. Co jsem však nemusel byla jedna kapitola, která pro zvýšení napětí byla napsána stylem, který zrovna dvakrát nemusím – za použití vět, kde dvě slova už tvořila dlouhou větu. Čili takové to: „Tma. Rychle dýchám. Bolest. Utíkám.“ Naštěstí to ale bylo použito jen v jedné kapitole, a tak to zde autorům ponecháme jen pro to, abychom je případně mohli obdivovat, jak jsou řemeslně zdatní literáti. Příběh v ich-formě hlavního hrdiny je střídán dopisy agenta Q, které posílá Carafovi (můžeme tak sledovat události hlavního hrdiny z druhé strany, případně jejich rozuzlení) a později se stále častěji do knihy vkrádají zápisky z Deníku Q, které se ve finále střídají na přeskáčku s osudy hlavního hrdiny, až se ve finále setkají. Jako by sami autoři tušili, že setkání neproběhlo tak epochálně, jak nás na něj půl knihy vnadili, najdeme zde pak větu: „Zúčtování není takové, jak sis představoval.“

No rozhodně Italové potvrdili, že umějí psát napínavé a čtivé romány, kde umí dobře využívat historické kulisy. Komu se líbily například dva doposud vydané romány Monaldiové a Sortiho – Imprimatur a Secretum, tak si může čtením Q zkrátit chvíli, než se česky vydá třetí díl Veritas z plánovaného sedmisvazkového projektu.

VystavilDon Insalata v 16:45 0 komentářů  

Štítky: Knihy

Keith Haring, Petr Kvíčala a další v Českém Krumlově
1. května 2007

Dle mého skromného názoru zatím letos nejlepší výstava, na které jsem byl. Zážitek je navíc umocněn faktem, že Český Krumlov je moc pěkné město (sice trochu víc turistů) a Schiele Art Centrum, ve kterém se výstava koná, je takové obrovité bludiště, kde se ukrývá celá řada pokladů.

Největším lákadlem výstavy je samozřejmě Keith Haring, americký pop-artista, který zemřel ve věku 31 let vinou AIDS. Určitě každý zná jeho veselé obrázky psíků (můj pokoj jich zdobí hned několik), ale pokud je čekáte i na této výstavě, budete zklamáni. Je zde několik Haringových cyklů, kde lítá spousta mimozemšťanů v talířích a jejich paprsky působí na lidi, že jim všem stojí pérko a souloží mezi sebou, či se psy a nebo psi obsouložovávají (pěkné slovo) lidi. No celé je to dost ujeté a jestli chcete s sebou vzít děti, aby se dívaly na veselé pejsáčky Keitha Haringa, tak to možná není ten nejlepší nápad. Ačkoliv proč nevysvětlit dětem reprodukční systém na příkladě psa, který zezadu píchá do zadku jakéhosi chlapíka.

Dalším cyklem je cyklus Apokalypsa – střídají se barevné mišmaše spolu s textem – a zde mi dost vadilo (ačkoliv anglicky umím), že nikde není český překlad. Stejně tak v další „Haringově“ místnosti jsou ilustrace k textu Williama S. Burroughse. Text má však tu vadu, že je napsán ručně (a opět anglicky) takovým škrabopisem, že hodiny luštit těch několik stránek roztroušených po místnosti zvládne asi jen opravdový Burroughsův fanda. Celá sekce o Haringovi je ukončena jeho několika fotoportréty a videem, které je zajímavé, ale zas má tu vadu, že je pouze anglicky a bez titulků.

Na půdě je menší šok v podobě výstavy mladých neworských umělců. Asi nejlepší je zde jakási upletená obýváková stěna (televize, rádio, hodiny...) a bonusem jsou uvaděčky, které sedí v této expozici jako v obýváků a tlachají o naprostých kravinách (tlachání asi není součástí uměleckého záměru).

Mým osobním vítězem výstavy se však staly práce Petra Kvíčaly a to zejména cykly „Jen pro tvé oči“, ze kterých oči jen přecházely. Nebyl snad jediný Kvíčalův obraz, který by se mi vyloženě nelíbil a jeho věci mě opravdu nadchly.

Součástí výstavy je i malý koutek Egona Schieleho, kde zaujmou tak dva obrazy a zbytek nic moc. No abych to uzavřel, rozhodně doporučuji každému vyjet do Krumlova, protože tahle výstava je fakt pecka.

VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů  

Štítky: Výstavy