Celý život, Jan Zábrana

Víc jak tisícistránková kniha, která byla sestavena z deníkových zápisků Jana Zábrany, je rozhodně tím nejlepším, co jsem letos (a možná i vůbec) četl. Už po několika prvních stránkách je čtenář pouze v němém úžasu z toho, jak se systematicky sebevzdělává 17letý mladík na poli literatury a spílá si, že se nevěnuje škole. Kdyby každý měl přístup ke vzdělání jako Jan Zábrana, mohla by se oficiální školní docházka klidně zrušit, protože by nebyla potřebná a každý člověk by se stal odborníkem ve svém oboru a nemusel by se tak například – jako Zábrana, trápit s matematikou, která mu byla stejně k ničemu.

Co je však ještě víc fascinující, než jeho sebevzdělání, je to, že zatímco mnoho starších „umělců“ oslovovalo komunistickou stranu a vítalo Vítězný únor 48, Zábrana jako 17letý v roce 1948 už o komunistech věděl své. Člověku pak zůstává rozum stát nad literáty, kteří do KSČ vstoupili po roce 1948, pak když najednou „prohlédli“ (to už ale bylo pozdě, rudý teror zde už vládnul), tak rychle z KSČ vystoupili a jako kdyby jim to koketování s komunisty nestačilo, tak chtěli komunismus ještě reformovat a vstupovali do strany napodruhé, aby pak po roce 1969 byli umlčeni navždy. Jan Zábrana je důkazem, že výmluvy typu „netušili jsme, co byl komunistický režim zač“, jsou naprosto neplatné, protože kdo chtěl, nemohl nejen „tušit“, ale dokonce vědět, co byl Klement Gottwald a tehdejší komunisté zač.

(nechtěná aktualizace: člověku se pak svírá žaludek, když dočítá deník Jana Zábrany a ten samý den si v pátečních Hospodářských novinách přečte, že komunisté se 23. 11. 2006 klaněli před hrobem a pokládali květy a věnce na hrob Klementa Gottwalda. A Vojtěch Filip do novin řekne, že převrat v roce 48 byl ústavní (což je sice historický „fakt“, ale bylo třeba ústavní vyhrožovat nemocnému Benešovi, že na Karlově mostě je sto tisíc ozbrojených dělníků, kteří jsou ochotni jít do centra a udělat násilný krvavý převrat?!?) a dál řekne Filip, že se Gottwald rozhodně „nechoval jako zločinec“. Člověk pak už jen kroutí hlavou, když zjistí, že prezident Václav Klaus na jednu stranu píše do novin oslavné články na Miladu Horákovou, ale zároveň si na hrad zve Vojtěcha Filipa, obdivovatele Klementa Gottwalda!!!)

Ale zpět k Zábranovi po této nechtěné a nechutné aktualizaci. Knížka je také důkazem toho, jak skoro každý sice zná Jana Zábranu – asi nejjednodušší definice Zábrany je: „jo to je ten, co překládal ty detektivky“ – ale málokdo už tuší, že Zábrana překládal detektivky proto, aby alespoň nějak uživil rodinu. Už od jeho prvních zápisků z let 48/49 je patrné, že se chtěl stát básníkem. Doba, která nastala po únoru 48 však chtěla něco jiného, a tak bylo nepředstavitelné, aby člověk jako on – zavřeli mu oba rodiče do vězení během politických procesů v 50. letech – mohl být „svobodným“ umělcem.

Kniha je sice rozsáhlá, ale i tak v ní rozhodně nejsou všechny deníkové zápisy Jana Zábrany. Naprosto chybí celá padesátá léta, kdy seděli oba Zábranovi rodiče v kriminálu. Zábrana se k nejhorším vzpomínkám na padesátá léta vrací v pozdějších zápiscích, např. když nechali jeho matku zmlácenou a nahou stát v betonové kobce, kde byla zima apod. Ale i tak si čtenář deníku říká, že celá chybějící padesátá léta jsou dost podstatná.

Další věcí, která dokáže člověku zkazit náladu při čtení deníků, je občasné nerozepisování celých jmen a čtenář tak pouze zůstane u „nicneříkajících“ iniciálů. Ve jmenném rejstříku je napsáno, že plně rozepsaná jsou pouze jména osob veřejně činných. Zde bych se chtěl ohradit, že to není pravda, protože například o Milanu Kunderovi se v knize několikrát Zábrana zmiňuje a tyto vzpomínky jsou za plného rozepsání Kunderova jména, ale při jízlivé vzpomínce na autora M. K., který v padesátých letech psal oslavné hymny na Julia Fučíka, už čtenář zůstane pouze u toho M. K. Poučený čtenář ví i o „zamlčovaném“ básnickém díle Milana Kundery z padesátých let, ale kdo zná Kunderu pouze jako autora románů, nemůže tušit, že se zde Zábrana strefuje do něj.

Stejně tak nechápu, proč se celým jménem nerozepisovali členové nakladatelství, kteří zamezovali vydání knih, které Zábrana překládal. Chápu, že opodstatnění to má, když Zábrana vzpomíná na blízké rodinné přátelé, ale nerozepsat celým jménem lidi, kteří se dopouštěli těchto nepravostí, to mi přijde zbytečné.

Ačkoliv se jedná o Zábranův osobní deník a jak všichni dobře vychovaní lidé vědí, cizí deníky nemáme bez dovolení číst, zde by to bylo na škodu, kdyby takový to deník zůstal navždy nepřístupný cizím čtenářům. Říkám čtenářům, protože deník je napsán neuvěřitelně čtivě a stejně tak dobrou práci odvedli pořadatelé deníkových záznamů, kdy delší teoretické texty o době, ve které Zábrana žil, případně o díle, které překládal, jsou prostřídány krátkým, vtipným citátem z tehdejších novin a nebo rozhlasu. Vtipným pro dnešního čtenáře, ale pro člověka žijícího v tehdejší době, kdy ho tímto komunistickým newspeakem vymývači mozků pronásledovali v novinách, rozhlase a televizi, to asi moc vtipné nebylo. Podstatnou součástí knihy jsou i zlomky různých básní Jana Zábrany, které si často hrají skvěle se slovy.

Tak jako tak jsou Zábranovy deníky dokonalou sondou do celého života jednoho intelektuála a do doby, která jej obklopovala. Jaká škoda, že většinu života „prožil“ (prožil v uvozovkách, protože častým tématem deníku je myšlenka, že člověk v komunistickém režimu sice žije, ale je už dávno mrtvý) Zábrana během komunismu a už se nedožil toho, v co doufal už ihned po převzetí moci komunisty v roce 48. A to, že každý diktátorský režim dříve nebo později padne. Bohužel pro Zábranu, zrůdný režim vydržel déle o pět let než on. Ani největší optimista nemohl tušit, že rudý teror zde bude vládnout přes čtyřicet let. Jak teskno je pak člověku, když zjistí, že lidé vůbec nemají paměť a div se jim nestýská po době před rokem 1989.

VystavilDon Insalata v 16:39 0 komentářů  

Anna Fárová & fotografie (práce od roku 1956)

Pocta české kunsthistoričce Anně Fárové, tak nějak zní podtitul fotografické výstavy, která v těchto dnech (až do 1. ledna) probíhá v Langhans Galerii Praha. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nebylo významného fotografa, se kterým by Fárová nespolupracovala. Výstava chronologicky sleduje průřez její kariérou a výstava by klidně mohla sloužit jako vodítko k dějinám fotografie.

Její prvotní nadchnutí snímkem Henri Cartier-Bressona, od kdy se v roce 1956 začala fotografií zabývat, se odehraje před zraky návštěvníků výstavy ve sklepních místnostech Langhansu. Spolu s Cartier-Bressonovým dílem, jsou ve sklepě k vidění fotografie všech známých „Magnum“ fotografů, jako bosý pištec Wernera Bischofa a snímky dalších prvotních Magnumáků.

V přízemí jsou pak práce Drtikola, kterého Fárová pro svět objevila na přelomu 60. a 70. let dvacátého století a dále snímky Josefa Sudka, asi nejznámějšího českého jednorukého fotografa. Se Sudkem byla Fárová blízká přítelkyně a Sudkova manžela pak Fárové odkázala v závěti celý Sudkův archív, aby s ním naložila, jak nejlíp umí. Fárová tak Sudkovo dílo kompletně zpracovala a katalogizovala.

Její slibnou kariéru v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze ukončilo signování Charty 77, dokumentu, na který všichni zavilí komunisté (i ti méně, avšak ze strachu) plivali, ačkoliv česká veřejnost až do roku 1989 neměla nikdy možnost Chartu 77 číst. V tom je celá ta absurdnost komunistického režimu, kdy všichni plivou na Chartu 77, umělci nahnáni do divadla podepisovali „Antichartu“ a signatáře označovali za zrádce režimu, ale nikdo to nečetl. Tak jako tak, Fárová je z musea vyhozena – číst důvod vyhození v oficiálním dopise, který je napsán komunistickým newspeakem, opravdu stojí za to.

O další patro výše jsou čeští fotografové jako Koudelka, Tmej a další, kterým Fárová také pomáhala – ať už s výběrem snímků do publikací či na výstavy. Asi nejzajímavější je malá místnůstka, kde na počítači běží „film“, přesněji řečeno jakási slideshow snímků, proložená občasným textem, o výstavě v Plasích, v roce 1981. Neoficiální výstava v klášteře u Plzně, která dle slov kritika Josefa Chuchmy (v Respektu 46/06) byla tou nejzásadnější fotografickou výstavou, kterou kdy viděl. Ona slideshow na televizní obrazovce popisuje za pomocí fotografií přípravu celé výstavy až po její otevření. Výstavu navštívil i Cartier-Bresson a další zahraniční osobnosti, které mohly do Československa přijíždět.

Fárová tak mohla ztratit funkci v museu, ale vydobyté renomé v Čechách a v zahraničí jí nikdo neodpáře. V úplně posledním a nejvyšším patře, spíše podkroví, Langhans Galerie jsou díla Dušana Šimánka, o kterém jsem již psal zde. Tradičně je zdě něco na způsob barevného ubrusu/paravánu a pak „obraz“, který se mi hodně líbil a opravdu netuším, jestli je to fotka a nebo ne. Prostě Šimánek.

Tak jako tak, fotografie na výstavě nemá cenu hodnotit, protože se jedná prakticky o to nejlepší, co bylo kdy nafoceno a o každém fotografovi vyšla řada publikací, z nichž v Československu jich měla většinu „na svědomí“ právě Anna Fárová.

VystavilDon Insalata v 17:12 0 komentářů  

Občanské judo

Televize Nova, 12. listopadu 2006, 18:50 aneb pro hlupáky o hlupácích

Pavlína Daňková, stojí před národním divadlem a uvádí první reportáž, Americký důchodce se dle ní rozhoduje mezi jachtingem a golfem (jak na to proboha přišla? Země, kde několik desítek procent obyvatel nemá ani zdravotní pojištění, protože na něj nemá peníze… je určitě plná důchodců jachtařů a golfistů) a český důchodce se prý dle ní rozhoduje mezi tím, kdo jej okrade a kdo ne… Super. Důchodci všech zemí, odjeďte do USA, dle tv nova se tam žije blaze. Asi jako za socialismu se žilo blaze v Rusku, z této věty čiší obdobná demagogie.

První reportáž je o dopisu od firmy Royal express, že jste vyhráli statisíce. Dle reportérky tv nova firma Royal Express působí na naše citlivé místa a umí to… (zde je paralela, že tv nova se o to snaží taky, ale s jakým výsledkem?) Háček je v tom, že výhra bude až po objednání zboží. Střih. Nejdřív Ladislav Drábek, dostal 200, pak 500 tisíc (bohužel jen na papíře). Střih. Psycholožka říká, že na Drábka hovoří jako na V.I.P. osobnost. Střih. Dědkovi se klepou ruce s certifikátem, že dostane pět set tisíc. Člověk se základní školou pochopí, že když ho počítačový robot oslovuje prvním pádem „PANE DRÁBEK“, že asi není něco v pořádku. „Právě Vy, pane Drábek, jste vybraným zákazníkem do naší výherní akce 500 000,00 Kč, PĚT SET TISÍC KORUN“ Dle psycholožky nad tím „spousta lidí nebude přemýšlet“. I přes to, že dědek vidí, že stejné certifikáty mají i ostatní důchodci na poště, a je mu to dokonce i divné!!!, SIC! Dědek říká, že „Člověk peníze nutně potřebuje, tak tomu VĚŘÍ, že peníze dostane“… Střih. Paní Kotrašová, že si přilepší. MÁLEM BREČÍ, na rozdíl od Drábka, u projevu paní Kotrašové hraje tesklivá klavírní hudba. Říká, že má 169 korun důchodu za mrtvého manžela, tři operace s očima, tři mozkové příhody, myslela si, že si přilepší výhrou. Babka si objednává jednou, dvakrát za měsíc nějakou věc za 1500 Kč, ale babka furt věří, že jí výhra přijde… podmínkou pro těch pět set tisíc je objednávat si měsíčně zboží za určitou částku. Redaktorka pak řekne, že krom peněženek, si Royal Express rád „hraje i s EMOCEMI svých zákazníků“. Babka lupou (asi nemá na brejle kvůli těm vysavačům, co furt kupuje) čte z dopisu, kde je na fotce kameraman, že k ní přijedou a upraví jí účes a nalíčení a natočí na kameru do televize, jak jí předají ty peníze. Babka se na ně připravila, byla dokonce i sama u kadeřníka a strachovala se, jestli se jim náhodou něco nestalo, jestli se cestou k ní s penězi nevybourali, když nepřišli. Dva dni takto čekala. Redaktorka pak řekne, že v tomto duchu by mohli pokračovat dál a dál, protože TOTO (a ukáže na hromadu dopisů o výšce půl metru) jsou dopisy, které „nám v souvislosti s firmou Royal Express posíláte“. Tak za prvé, slečno redaktorko, nic vám neposílám, nejsem debil. Dědek firmě Royal Express napsal dopis, že další zboží už nechce, že ty krámy nepotřebuje a že má děravou střechu a čeká, kdy mu ředitel společnosti pošle ty peníze. Střih. A zas Kotrašová s tesklivou hudbou slzí a říká okrádají lidi. Heuréka, Kotrašová snad prohlédla?? Jednatel společnosti bydlí v luxusní vile (dle redaktorky, já bych ten hnusnej barák nechtěl ani zadara) na záběru a jemu dle redaktorky do domu rozhodně neteče. Ten komu posíláte peníze skutečně nestrádá, ujišťuje nás. Střih. Dědek má plnou skříň krámů. Střih. Babka má malinkaté struhadlo v ceně dvaceti korun za pětikilo, že prej na obrázku vypadalo veliký, tak ho koupila za pět set. Střih. Dědek už ani neví, co má doma všechno za krámy a netuší ani, že to je výrobník zmrzliny. Redaktorka má co dělat, aby udržela smích, když se důchodce ptá: „A dělal jste si v něm někdy zmrzlinu?“ a on jí odpoví naprosto vážně: „No proč bych si v tom dělal zmrzlinu, si ji přece můžu koupit v obchodě, ne?“ Zde se chce člověku smát nejen s redaktorkou, která však ve zlomku setiny sekundy ihned nasadí vážnou starostlivou tvář a zeptá se ho: „A proč jste si výrobník zmrzliny tedy objednával?“ Důchodce Drábek odpoví, že nic jiného se objednat nedalo, protože ten měsíc byl katalog slabší… Má sice výrobník zmrzliny, ale také děravou střechu, v rohu očouzenou zeď od kamen a starý rozbitý nábytek a na hlavě tyrkysovou kšiltovku (i doma), ale zboží objednává stále dál, aby mu přišlo těch pět set tisíc od pana ředitele na střechu. Střih. Dědek má zahradu jak kůlničku na dříví. Střih. Babka se dívá z okna. Možná směrem k lepším zítřkům. Střih. Redaktorka Jana Pařezová už díky Bohu v titulcích. Přežiju další reportáže??

Na vsuvce czech šmejd je dobrý tak maximálně velký výstřih s push-upkou Pavlíny Daňkové. Druhá reportáž o kuriózních pokutách něco do sebe i má, zde nejsou obětí nástrah moderního světa očividně hloupí lidé, kteří na svět přijeli na bedně od rajčat, ale reportáž si všímá rámcově napsaných vyhlášek, které je selským rozumem nemožno dodržovat, avšak platí a jsou za ně vymáhány peněžité tresty. Vytknul bych tak maximálně „hranou“ vsuvku s jakousi paní, která napíše na auto fixou „Prodám“ a pak říká s neuvěřitelným podivem redaktorovi: „To mi neříkejte, že se to nesmí, to jste mě úplně vyrazil dech“ a hraje tak, že ochotníci v zapadlé horské vesničce předvádějí o šest tříd lepší divadlo. Vrcholem je starosta, který, namísto zrušení absurdní vyhlášky o psaní nápisů „prodám“ na auto, řekne, že se vyhláška musí přepracovat právníkům, aby bylo konkrétně napsáno, jak dlouho takové auto s tímto nápisem „prodám“ může kde stát. Čili věc se udělá ještě složitější, ale to už redaktorovi Martinu Beinhauerovi z televize nova nevadí. Jedná se o happy-and, starosta se na to podívá s týmem právníků. A onen „selský“ rozum opět ostrouhal.

Třetí kratičká reportáž je už složitější, (možná proto je jí věnován nejmenší prostor) nakonec je vyřešena hlavně zásluhou tv nova, proto šťastný aktér reportáže telefonuje a oznamuje po telefonu, že má radost, že to vyšlo – zde je to tedy nedůvěryhodné, že tv nova pouští zvuk z mobilního telefonu „živě“, když se slečna redaktorka Pařezová prochází s mobilem u ucha před autobazarem, nic neříká a jen má lehký úsměv na tváří a asi deset vteřin jen mrká s telefonem u ucha a aktér reportáže stále hovoří z mobilu. Titulky. Sláva. Avšak to nejlepší na závěr.

VRCHOLEM VŠEHO je Pavlína Daňková se svou závěrečnou řečí, kterou cituji doslovně, protože si to zaslouží: „Nejsnazší je prý vytvořit tvrdý režim z měkkých poddaných. Nenechte si všechno líbit (rozhodí rukama) a NEUSTUPUJTE HLUPÁKŮM. Nakonec, máte tady ještě Občanské judo a to stále zůstává na vaší straně. Nashledanou“. Čili abych si z toho vyvodil závěry, Občanské judo je na straně aktérů tohoto pořadu – očividných hlupáků, kterým Daňková radí, aby hlupákům neustupovali. Je tedy životní pravda, že nejhorší je srážka s blbcem, ale díky televizi nova můžeme v praxi zjistit, jak to vypadá, když se blbec srazí s blbcem. Čili, když se divák novy srazí s firmou Royal Expres, která stejně jako televize nova, profituje na hlupácích, je to špatně. Možná tak tv nova útočí na svou potenciální konkurenci, že hlupáci namísto aby se dívali na tv nova, tak si kupují vysavače od podvodníků, protože komu jinému než hlupákům je pořad Občanské judo určený? Ano, můžeme soucítit s lidmi, kterým se stane křivda třetí osobou a za kterou opravdu nemohou, ale soucítit s panem Drábkem a nebo s paní Kotrašovou? A aby byl soucit ještě větší, tak ho ještě podbarvit tesknou klavírní hudbou, historkách o mozkové příhodě a slzami paní Kotrašové? Kdyby tak Bartolomeo Cristofori tušil, k čemu za tři sta let jeho první klavír zneužijí… Není to náhodou ze strany tv nova hra s EMOCEMI, která je vyčítána firmě Royal Express? Ne, děkuji, tyto emoce nechci. Pouze smích panu Drábkovi, když sám řekne, že mu je výrobník zmrzliny na nic, proč by si přece doma nevyráběl zmrzlinu, když si ji může koupit v krámě. To dá rozum, ne?

VystavilDon Insalata v 20:45 0 komentářů  

Nesnesitelná lehkost bytí, Milan Kundera

Tak než se vrhnu do samotné kritiky, úvodem několik poznámek. Pavel Kosatík v magazínu pro Hn tvrdil, že Milanu Kunderovi po prvním českém vydání Nesmrtelnosti v roce 1993 uškodili zejména dvacetiletí mladíčci, kteří předváděli svůj slovesný um a kteří k novinářské činnosti přišli jak slepí k houslím, a tak ve snaze to Kunderovi „nandat“ svými duchaplnosti co nejvíc, byli neobjektivní a štvaví. Nuže, i já jsem teď, jen o pár let starší dvacetiletý mladíček. Čili znamená to, že bych tady na tom místě měl přestat psát a napsat tento text až za 20 let, až budu ve věku senátora? (Bylo by to trošku kunderovské, že?, napsat po dvaceti letech kritiku na knihu, která vyšla oficiálně v českém nakladatelství po více jak dvaceti letech od vydání u 68 Publishers.) Ale to bych pak nemusel Kunderu ani teď číst…

Druhou poznámkou mířím na Jaromíra Slomka, který na svém semináři pouze lehce naznačoval v řečnických otázkách, zdali je vůbec možné vydat knihu po tolika letech, když už je jiná doba, než když byla kniha napsaná; jsou jiní čtenáři, kteří by knihu četli a hlavně je psána jiným jazykem, než se teď hovoří. Osobně si myslím, že možné to je, ba přímo žádoucí. Protože na jednu stranu jsem sice dvaadvacetiletý mladíček, ale za svůj život jsem četl po různých knihách či článcích tolik narážek na nesnesitelnou lehkost čekoholiv, že mě zajímalo, jaký je vůbec ten původní text, z něhož se mi dostalo poznat pouze název, který parafrázuje ve svém díle každý druhý rádoby intelektuál. A hlavně to, že je kniha teď určená prakticky jinému publiku, je jedině dobře. Proto mi nevadí, že Kundera například vysvětluje manifest Dva tisíce slov, protože tehdy asi myslel na čtenáře, kteří text nikdy neviděli a dnes může myslet na mladší čtenáře, kteří o něm nikdy neslyšeli, protože je to něco už historického, vzdáleného a neznámého…

Nuže rovnou k samotné knize. Hlavním hrdinou knihy je chirurg Tomáš, který je jednoduše řečeno děvkař. Květoslav Chvátík v doslovu z roku 1984 píše, že se sice jedná hlavně o knihu o lásce, s čímž nelze než souhlasit, avšak ostatní témata knihy, ne-láskového charakteru, mi přišly ještě daleko lepší. Tomáš je člověkem, který se odmítá zamilovat a vázat trvale na jakoukoliv osobu a autor několikrát v knize zdůrazňuje, že jen díky šesti náhodám si zvykl mít někoho nastálo po svém boku, ačkoliv i tak, je své nové celoživotní partnerce Tereze stále nevěrný s mnoha ženami. Byť jak sám hrdina tvrdí, má jich pouze osm ročně.

Tereza, Tomášova manželka, se ze servírky vypracovala až na fotografku obrázkového týdeníku a za vrchol života považovala focení sovětské (byť vojsky varšavské smlouvy by bylo trefnější) okupace. Tomáše miluje oddaně, pomalu až fanaticky, a i přesto, že je neuvěřitelně žárlivá na jeho avantýry, opustí jej až v curyšské emigraci. Svůj žal mu předkládá pomocí vyprávění svých snů, které mi na knize přišly poněkud horší, protože Kundera až pomalu freudovsky analyzuje symboliku všech Tereziným snů. Např., že pokud se Tereze zdá o kočkách, znamená slovo kočka v českém argotu pěknou ženu... apod.

Do emigrace se uchýlila i Tomášova nejstálejší milenka Sabina, což je jakási bohémská umělkyně malující obrazy a kvůli které se rozpadne manželství francouzského intelektuála Franze, který se objeví v polovině knihy a zemře pak zbytečnou smrtí v mírovém pochodu na Kambodžu. Ona šestá kapitola, kde Franz zemře, by klidně mohla vyjít v některé knížce Kunderových esejů, protože za tak vypracovanou teorii kýče, by se nemusel stydět ani Umberto Eco ve svých Skepticích a Těšitelích. A proto se nemůžeme ubránit smíchu při začátku sedmého, závěrečného, dílu Kunderovy knihy, kde první odstavec splňuje naprosto všechny lyrické předpoklady kýče: „Z okna byl pohled na stráň porostlou křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé nebe bílý měsíc a to byla chvíle, kdy Tereza vycházela na práh. Luna visící na dosud nesetmělém nebi jí připadala jako lampa, kterou zapomněli ráno zhasnout a která svítila po celý den v pokoji mrtvých.“ Pokud tohle není kýč, tak ať visím.

Někomu možná budou v knize vadit ony filozofující části o Parmenidovu rozdělení lehkosti a tíhy či o Nietzscheho věčném návratu, ale mně osobně se líbily daleko víc než milostné úlety Tomáše. A to z jednoho důvodu, oproti „čisté“ totalitární společnosti, kde obdobné prasárničky byly v literatuře tabu (ale každý je provozoval ve svém životě), žiji nyní já ve společnosti, kde prasárničky tabu již nejsou (ale jsme jaksi mravnější, a tak se o nich dočítáme pouze v literatuře, kde už všechna tabu padla). To přesně charakterizuje dnešní dobu, kdy teenageři toho vědí o sexu daleko víc než jejich rodiče, či prarodiče, ve stejném věku, a právě proto už nemáme 16leté prvorodičky, jak to bylo za časů našich babiček. Tak právě proto mě opravdu nebaví, natož vzrušuje, číst si o tom, jak Tomáš šahá dívkám na konečník a jak je překvapen, když mu jedna dívka udělá to samé. Matně si vzpomínám na jednu teorii, kde jsou národy charakterizovány pomocí nadávek, které používají, a to buď na národy fekální (do prdele, hovno, se poseru) a nebo na národy pohlavní (fuck, jebem tvou mať, Boha jeho, jebem ti piču) atd. Kundera by rozhodně mohl patřit do první skupiny, protože tolik narážek na hovno, vyměšování a fekálie jsem ještě v žádné jiné knížce neviděl. Někdy to sice bylo nechutné a zbytečné, ale v části knihy, kde Stalinův syn umírá pro hovno a to doslovně i metaforicky, se člověk opravdu nasměje.

Čili abych uzavřel. Jako celek je knížka skvělá, byť mi na ni vadily jisté maličkosti. Přemíra prasáren, které někdy byly až pomalu otravné (osobně mě totiž jen tak nic nešokuje, díky bohu už nežiji v totalitární společnosti) a někdy mi Kundera připomínal hlavního hrdinu tím, že Kundera pomocí skalpelu (jako Tomáš) přesně rozřezává sebemenší pocity svých postav a analyzuje je jako nějaký psychoanalytik. Čili na jedné straně charakterizuje své hrdiny činy, které konají, ale na druhou stranu už čtenáře nenechá udělat si vlastní analýzu těchto činů a o kus dál mu vysvětluje, jak vlastně má chápat to, proč se jednotlivé postavy takovýmto způsobem zachovaly o několik stránek nazpátek. Výhodu vidím možná v tom, že člověk pak nemusí naštvaně číst doslov, aby se dozvěděl, že autor chtěl vlastně textem říct něco úplně jiného, ale na druhou stranu zde nezbývá moc prostoru pro čtenářovu vlastní interpretaci jednání hrdinů a zbývá jen ta jediná možná a správná interpretace, ta autorova. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak ono je to vlastně jedno. Nezbývá než doufat, že brzy vyjde Kunderovi další román, nikoliv jeho eseje, které jsou zajímavé možná pro literární kritiky, aby v nich hledali Kunderu-člověka.

VystavilDon Insalata v 16:33 0 komentářů  

Malá Miss Sunshine (Little Miss Sunshine)

Za nicneříkajícím názvem se ukrývá naprosto dokonalý americký nezávislý snímek. Miluju americké nezávislé snímky už z jednoho důvodu. Dávají mi naději, že ne každý Američan je obtloustlé prase žeroucí v Macdonaldu, strachující se o svou svobodu, kterou jim chtějí vzít teroristé a pro jistotu je fanatický ultrakřesťan, který zakazuje potraty a kondomy. Čili americké nezávislé filmy jsou většinou evropštější než Evropa. Ačkoliv i na Evropu je jejich natočení dost drahé, film stál na americkou kinematografii trapných 8 miliónů dolarů a vydělal přes 60, což je obrovský úspěch.

Celý příběh je o cestě v hipísácké Volkswagen dodávce napříč Amerikou, kde potrhlá rodinka, kde snad jediná matka drží ujetou rodinu s vypětím sil pohromadě, veze svou dceru na soutěž krásy pro holčičky kolem sedmi let. Krom oné trošku oplácané holčičky, která se chce stát Little Miss Sunshine, jede v dodávce ještě její otec, neúspěšný propagátor cesty devíti kroků k úspěšnosti a totální ztroskotanec; dále její strýček, což je homosexuální odborník na Prousta se sklony k sebevraždě; její bratr, což je milovník Nietzscheho, který nenávidí naprosto všechny lidi na světě (včetně vlastní rodiny) a už devět měsíců neřekl jediné slovo a nejdůležitější postavou (krom zmíněné matky) je dědeček prostopášník, užívající si života občasným šňupnutím heroinu.

Tohle panoptikum ztroskotanců se vydá na cestu v rozbité dodávce a cestou zažije řadu humorných situací. Některé jsou vtipné, jinde slabší, ale i tak se všichni těšíme na velké finále na soutěži krásy, které vám vezme dech. Ať už z pohledu na malé zrůdičky, které jsou nalíčené k nepoznání, a kde jednoduchost hlavní, trošku oplácané, hrdinky, je spíše předností a kde mezi nimi působí dojmem skutečné neumělé krásy, byť si její vlastní rodina myslí, že na takové soutěži nemá co dělat. Její samotné vystoupení je celým hřebem filmu a my se jen můžeme smát, jaký to byl dědeček čtverák, co svou vnučku naučil za tanec na soutěž krásy.

Malá Miss Sunshine je rozhodně tím nejlepším, co je dnes v kinech k vidění.

VystavilDon Insalata v 20:44 0 komentářů