Kulturní (ro)zcestník Jakuba S.

Černobylský triptych dokáže pobavit, Kratochvíl, Wágner, Vašek
21. dubna 2006

Tedy za předpokladu, že jste ujetý magor, který se dokáže zasmát všemu. Na černobylské tragédii ani fotografiích z výstavy sice není samo o sobě nic tak vtipného, ale jakmile si k nim začnete číst popisky umístěné pod fotografiemi, není vážně zamýšlená výstava ničím jiným, než nikdy nekončící groteskou.

Pojmout celou výstavu jako celek by se dalo možná shrnout ve větě: „Wágner se snažil, Vašků nepochopil a Kratochvíl zvítězil.“, ale soupeřit o nejkratší kritiku možné není, protože Příteli???!!!... nikdo už asi netrhne, a tak napíšu standardně dlouhý text.

Osobně jsem začal fotografiemi pana Wágnera, ačkoliv prodavačka vstupného tvrdila, že je veskrze úplně fuk, kterým směrem se vydám. Ještě před Wágnerem jsem nahlédl do otevřené knihy návštěv, kde jakýsi poeta napsal, že „Černobílé lépe vystihuje černobylské nálady.“ Och.

Již první popisek, který mi pomalu ale jistě zvedal koutky úst směrem nahoru byl u fotografie Narodiči, na které byl vyfocen jakýsi doktor u rentgenu a pod ním bylo napsáno, že po černobylské tragédii řada delegací ze zahraničí přivezla velké množství rentgenů. První co mě napadlo, že radioaktivního záření si lidé v okolí Černobylu asi užili málo, a tak si rádi ještě odpoledne zajdou do sebe pustit pár rentgenových paprsků a nebo si jen udržují jakousi „hladinku“, aby z nich ozáření náhodou nevyprchalo.

Wágnerova fotografie z Pripjati, kde se dle popisky všude povalují dětské plynové masky – ačkoliv ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádnou masku jsem neviděl – byla svým popiskem fotografii spíše také na škodu.

Kde už jsem se ale neudržel a opravdu jsem se chechtal na celou galerii byla fotografie Novie Šarno, kde hasiči dle popisky „zachránili kostel“ a celé co z kostelu zbylo, byla vstupní brána. No mít takové hasiče na čísle 150, tak jim snad radši ani nevolám a raději si sednu blíž k ohni, aby mi nebyla zima. Návštěvníků, kteří se v pietní hrůze dívali na fotografie – a na mě značně divně – jsem si nevšímal.

Z fotografií Martina Wágnera čišelo, že se místy snažil o něco jako uměleckou fotografii, ale moc se mi to nelíbilo. Pokud Wágnerovy popisky vzbuzovaly smích, tak další muž fotografie, tentokráte v barevném, mě svými popiskami spíše přiváděl k šílenství.

Při pohledu na Vaškovu (Vaškůovu?!?) fotografii Dětské oddělení v Pripjaťu, bych doporučil stěžujícím si doktorům z Motolu se na fotografii podívat, protože zas tak špatně na tom Motol s padajícími balkony a praskajícími stěnami ještě není.

Pokud jste to náhodou nevěděli, tak kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... Ano, i modří už vědí, že Pripjať dnes připomíná město duchů. Díky pane Vašků, že jste mi to napsal téměř na KAŽDOU FOTOGRAFII!!!

Po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – následovaly fotografie pana Kratochvíla, které mě přímo uhodily do očí. (no říká se do nosu, ale nosem jsem si fotografie neprohlížel, ačkoliv co bych výstavě vytknul, tak to, že jsem pohledný, vím i bez ní, ale abych se na sebe díval v každé fotografii, to opravdu nemusím. Tudíž případným návštěvníkům doporučuji jít na výstavu, když bude zataženo a hnusně, protože za slunečného počasí kolem poledne není na fotografiích za sklem skoro nic vidět, protože namísto uměleckých objektů působí fotografie spíše jako zrcadlo, ve kterém se na sebe díváte, což můžete dělat i doma v koupelně a zadarmo.)

No a nyní se po odbočce pojďme věnovat raději samotnému Kratochvílovi. Co mě tedy po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – potěšilo, byly fotografie pana Kratochvíla. Třeba fotografie školky, na které byly jenom ošuntělé schody zapadané listím a celé to bylo foceno skrze jakési větve, na mě působila dojmem takřka orgasmickým. Stalkera jsem četl, viděl i Tarkovského film, a proto se mi líbil i radioaktivní les, který mi film připomínal, ale chyběla mi v radioaktivním lese třeba radioaktivní veverka, protože jak bylo patrno z dalších fotografií, například o radioaktivní jablka nouze v okolí Černobylu není, tudíž logicky předpokládám i radioaktivní veverku. Poslední tři Kratochvílovy fotografie u dveří, které byly všechny vyfoceny jaksi „šejdrem“ doprava, na mě působily dojmem, že pan Kratochvíl si asi často v rámci přátelských vztahu přihnul s „opilými muži“, které tak rád zvěčňuje na svých fotografiích. (No možná za to může, že žádné jiné než opilé muže v bývalém Sovětském svazu ani fotit nemůže.)

Černobyl na mě určitě nějaké následky zanechal – a tím nemyslím jenom výstavu, ale i že jsem si ve dvou letech hrál v teplém dubnovém měsíci na pískovišti, zatímco větry rozfoukaly atomový mráček až nad naší zemičku a chrabří cyklisté ve žlutých trikotech se vydali na Tour de Černobyl, aby západnímu světu dokázali, že v Černobylu jim praskla jen žárovka a vyhodilo jim to do vzduchu maximálně tak pojistky.

Psát něco duchaplného o téhle výstavě se mi trošku i příčilo z důvodu, že všichni novináři světa právě teď mrskají články o Černobylu jako Baťa cvičky do všech světových médií a předhánějí se o to, kdo napíše něco duchaplnějšího a srdcervoucího, protože od černobylské apokalypsy, která proměnila rozkošná městečka v města duchů, uplynulo dvacet let. A jakési stádovité chování mi bylo vždy cizí.

VystavilDon Insalata v 17:02 0 komentářů  

Štítky: Výstavy

Paměť
7. dubna 2006

Výstavy v Langhansu mám rád. Mám je rád proto, že se mi líbí Langhans galerie. Sice na mě prostory Langhansu nepůsobí tak, jako když jsem jej navštívil poprvé, ale stále se mi to tam moc líbí. A fotografie tam beru jako příjemné zpestření pobytu v galerii.

Jestliže předchozí výstavy měly ve všech patrech společného autora a nebo to alespoň tak vypadalo, nyní to bylo ve stylu: „jiné patro jiný autor a jiné časové období“. Dnes jsem vzal výstavu odspodu, ačkoliv většinou chodím nejdříve do nejvyšších pater a postupně sestupuji níže a níže až k východu. Výstavu jsem vzal odspodu, protože mě nalákala bezstarostná hudba, která se linula ze suterénu a která patřila k 363 vteřinovému dokumentu Páska, který sestříhal Dušan Skala. Video se mi docela líbilo, ačkoliv tyto videosekvence na výstavách většinou rád nemám a většinou odejdu, než skončí. Proč se mi Skalova smyčka líbila? Mohla za to asi hlavně i hudba, která byla skvěle vybraná a když se v jednu chvíli ozvaly tóny Pražského výběru, tak jsem si s trochou nostalgie zavzpomínal na dětství a gramofon s elPíčky, tudíž to asi splnilo účel – paměť, vzpomínky...

O patro výše mě uvítali Herci a Zpěváci, kteří byli foceni v ateliéru Langhans. U fotografií kolem roku 1900 +/- 20 let jsem se mohl jen tak s úsměvem dívat na obrázky, protože jména mi nic neříkala. Fotografie s pozdější datací ale ukázaly „ksichty“ známé z filmů pro pamětníky a tady, spolu s pamětí na dětství, kdy jsem tyto filmy hltal pro své prostinké a přitom kouzelné příběhy, jsem už věděl, na čem jsem. Herec, kterého neznám jinak, než „pantátu Bezouška“ se na mě díval z fotografie a já si tak říkal, jaký je smysl tohoto patra... oživit staré vzpomínky? Zvýšit sledovanost filmů pro pamětníky, které každý už viděl stokrát dokola?

O pár dalších schodů výš, stála další paměťová skrýš. Jistý umělec Peter Hellemons se rozhodl, že ukáže světu fotografie z rodinného alba svého tchána Lea P. Polhuise (1928-1991). Kupodivu mě tyhle „banální“ snímky bavily nejvíce z celé výstavy. Už pro mojí slabost seveřanských filmů, které mě poslední dobou překvapují svou kvalitou, mi fotografie s popiskami typu: „Met pa op het balkon astma kliniek, Davos“ prostě přišly skvělé. Dívat se, jak autorova vnučka pomalu dorůstá do vizáže zpěvačky skupiny ABBA, mi prostě přišlo úsměvné. Fotografie, u které jsem uvedl o něco výše i název se probojovala i na upoutávající plakát na výstavu a zde si dovolím malou bezvýznamnou odbočku a to, že plakáty na výstavu v Langhansu splňují svůj účel vždy skvěle, protože mě většinou každodenní jízdou metrem opravdu nalákají, abych výstavu navštívil, aniž bych cokoliv o výstavě věděl.

O elektronickém archívu raději pomlčím, protože počítače, které tam propůjčila firma Alzasoft sice byly zapnuté, ale aplikace jaksi nefungovala, tudíž nefunkční databáze může s klidem shnít v křemíkovém nebi spolu se všemi kalkulačkami a nebudu ji litovat.

Co však bylo hodně ujeté, bylo nejvyšší patro Langhansova chrámu fotky. Pohled na plísní rozežrané fotografie mi nepřišel dvakrát originální a čtyři nebo pět fotografií, které tam byly umístěny, mě spíše naštvaly, že jsem musel vyjít několik schodů zbytečně... no když už nic, tak jsem si v místní knihovně projel časopisy o fotkách.

No musím pochválit autory výstavy, že mi na každém patře přichystali papíry, které pak skončily po napsání této recenze v modré popelnici. Například z textu Tomáše Dvořáka o smyčce Páska jsem se dozvěděl takové věci o autorovi, že kdybych si text nepřečetl, tak by se na ničem nic nezměnilo, protože to byl tak zbytečný text, že to jsem opravdu už dlouho neviděl. Tento heterogenní archiv čerpá z rodinných sbírek nejen v materiálním smyslu... co bylo dříve vnímáno jako přípravná fáze tvorby díla, vystupuje dnes stále výrazněji na povrch... Hm, takhle bych mohl pokračovat, až bych přepsal celý nic neříkající text. Ostatní texty z ostatních pater byly alespoň co k čemu, protože mi vysvětlily, co jsou autoři zač a proč se například zrovna v tomto patře dívám do rodinného alba pana Polhuise.

Hodnotit výstavu jako celek asi nejde, protože to byly spíše čtyři výstavy vedle sebe, ale i tak to byla jako celek docela povedená výstava, až na trochu zbytečné herce a zpěváky z přízemí a uhnilé fotografie z posledního patra.

VystavilDon Insalata v 17:01 0 komentářů  

Štítky: Výstavy