Kulturní (ro)zcestník Jakuba S.

Jan Saudek na Staromáku
24. března 2006

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

VystavilDon Insalata v 17:00 0 komentářů  

Štítky: Výstavy

Pátá pečeť, Jiří David
15. března 2006

Když Jiří David rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem na velikých fotografiích ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?” Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bílá formule a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.

Tak to jsem si trochu zaparafrázoval Zjevení Janovo, pokud internet nelže a je to opravdu Zjevení Janovo. Tak jako tak je asi jasné, proč zrovna bílá barva a proč zrovna pátá pečeť. Nu, jestli jsem na výstavě Dušana Šimánka nevěděl, o čem mám psát. Tak zde je to asi ještě horší. Nemám rád totiž výstavy, které přinášejí určitá poselství a tohle je zrovna jedna z nich, ačkoliv to poselství autor nechce jen tak někomu sdělit, ale je to – dle Davida – zakódováno mezi řádky a jen ten, kdo to poselství mezi řádky přečte, je jeho hoden. Hm.

Dejme tomu, že bych byl návštěvník, který neumí číst. Poselství Jiřího Davida, by tak mohlo jít tak akorát do háje, protože bych ho mezi těmi řádky nedovedl přečíst. Kdybych totiž neuměl číst, tak vidím jen na jedné stěně třináct bílých závodníků formule jedna (že by dvanáct apoštolů a Ježíš k tomu? A nebo taky ne...) A pak naproti sobě stejný soklík, na kterém by jednou byla pouze helma a na druhém jakási panna s nemluvnětem v podobě závodníka bez helmy. Těchto třináct závodníků by na sobě mělo jakési nápisy, které bych nepřečetl. A pak bych si asi jenom řekl: „Hm, třináct odporných fotek s bílou počítačovou formulí. A co jako má bejt?“

Bohužel jsem ale absolvoval povinnou školní docházku, tak jsem si mohl přečíst třináct různých teroristických skupin z třinácti koutů světa na třinácti stejných formulových závodnících, kteří se jen lišili umístěním helmy. V té helmě je určitě uloženo to nejdůležitější poselství celé výstavy a jen správný kryptolog dokáže rozluštit symboliku umístění helmy v prostoru. Bohužel kryptolog nejsem, tak mi to poselství s helmou uniklo... škoda, další ignorant, který nepochopil autorovu božskou myšlénku.

Ale jak je očividné ze stránek autora, je mu to asi ukradené, protože on sám to prý nechápe, cituji: „Podezřele méně a méně je pro mne podstatné, kdo a jak porozumí smyslu mých prací, a to včetně mne samého.“ S tímto alibistickým přístupem je tedy možné udělat jakoukoliv kravinu a pokaždé říct, že to znamená něco úplně jiného a máte vždycky pravdu. Bravo.

Co se ale Davidovi nedá upřít, je ten fakt, že i takový ignorant jmen, jako jsem já, si jeho jméno dokáže přisoudit k určitým uměleckým výstřelkům, jako byla trnová neonová koruna na Rudolfinu, neonové srdce na Hradě a uplakaní státníci potulující se ve Slovanském domě. Řekl bych, že David opět nezklamal a určitě je to opět kontroverzní výstava. Na jednu stranu je to zajímavé – jako ten nápad, ale na druhou stranu bych si to domu na zeď asi nedal. Přeci jen bych si musel koupit všech patnáct fotografií, protože tohle je jedno z těch děl, které se musí ukazovat jako celek, právě aby mohl případný čumil do sebe vtáhnout ono skryté poselství. Opravdu se mi jej nechce na této stránce odkrývat, protože bych zde musel blábolit o multimediální době, ve které žijeme, o vícero významech, o čtení kódů, o odcizení člověka kvůli mediím, které nám denně servírují sebevražedné fanatiky a kdesi cosi, kecy, cancy. Ne, do toho se mi opravdu nechce. Nevypadá to jako onen alibismus Jiřího Davida?

VystavilDon Insalata v 16:57 0 komentářů  

Štítky: Výstavy

Okna a Multiply, Dušan Šimánek
12. března 2006

Po zhlédnutí výstavy jsem měl pocit, jako kdybych vstoupil do garsoniéry a zeptal se pyšného majitele, zdali „mohu dál“ a on by mi odpověděl, že „dál už to nejde.“ Než jsem se totiž nadál, tak bylo po výstavě. Prošel jsem si tedy fotografie ještě jednou dokola, abych náhodou neopomenul nějaký detail.

Šimánkova výstava vznikla proto, že v nakladatelství Torst vydává svou monografii. V barevné knize, tištěné na křídovém papíře, nalezneme mnohonásobně větší počet fotografií, než je v dvoupokojové galerii Bayer & Bayer. Sám autor prý dle časopisu „Art & Antique” vybral několik málo fotografií, které by nejlépe vystihly jeho dva cykly: „Okna“ a „Multiply“.

Co mě ze všeho nejdříve na fotografiích upoutalo, byl pocit, že to prostě nejsou fotografie. Připomínalo mi to spíše malbu. Pán, který v galerii hlídal za zvuků jazzu, které se linuly z reproduktorů jeho předpotopního rádia, se však dušoval, že jsou to klasické fotografie, žádný digitál a žádné počítačové úpravy. Onoho „malebného“ (ve smyslu malby) efektu bylo prý hlavně docíleno tím, že se fotografie udělaly na speciální fotografický papír. Prý to má být – dle onoho pána, který tam vítal návštěvníky – také hlavní důvod, že jedna fotografie stojí kolem třiceti tisíc korun. Nevím, jestli cena fotografie se cení dle náročnosti toho, jak přichází na svět, ale já osobně bych se obával tvrdit, že cenu uměleckého díla spíše určuje profláklost autora. A že jméno Dušan Šimánek jsem slyšel poprvé v této galerii. Co mě ale překvapilo, že aniž bych věděl, kdo Šimínek je a jaká je jeho tvorba, tak jsem se za život každodenně setkával po určité období s jeho tvorbou. Ano, byla to ta slavná fotografie pana prezidenta Havla, která nám visela v naší třídě na gymnáziu. A ano, tato fotografie se zároveň stala předlohou ke známce, kterou jsem si jako mladý filatelista hrdě zařadil do svého známkového alba, hned vedle Franze Josefa, Adolfa Hitlera a pětihaléřového Gustava Husáka.

Jak už bylo řečeno, v galerii byly dva cykly. „Okna“ – zajímavé fotografie, na kterých musí člověk hledat, co se v okně vlastně odráží. A druhý cyklus „Multiply“, což byly vybrané detaily umělohmotných ubrusů. Zejména u těchto ubrusů mi prostě přišlo, že to nemohou být fotografie. První co mě napadlo, bylo: „Panebože, tak vyfotit ubrus, to je teda nápad za všechny prachy.“ Ale na druhý pohled se mi to docela líbilo, jak to bylo pěkně barevné a jak to připomínalo namalovaný obraz. Ačkoliv namalovat ubrus by mi přišlo stejně uhozené, jako jej fotit. Protože nejsem žádný kritik, tak raději napíši, co duchaplného napsala o vyfocených ubrusech Anna Fárová v Šimánkově monografii:

„Jedná se o ještě spekulativnější podobu, než jakou byla Draperie, kdy se dokonalá reprodukce banálního objektu hyperrealistickou reprodukční fotografickou cestou stala naplněním dávných tezí pop-artu. Jsme opět u Campbellových polévek Andy Warhola v aktuální transpozici. Je to pozorování a přijímání všední skutečnosti světa a vyjádření její esence. Duchampův ready-made je nanovo zaktualizován ve skryté kráse prostých otisků, nově odhalené na přehlížených předmětech žijících s námi a kolem nás v naší běžné každodennosti. Vytřením ze souvislostí a setkáním reality a vize vzniká na jedné straně podtržení jsoucnosti obyčejného předmětu a na straně druhé objev jeho jiné neutěšené povahy a upozornění na ni. Multiply jsou svým způsobem provokativní exhibicí možnosti dokonalé fotografické reprodukce s nárokem na zařazení jejího výsledku do umělecké tvorby a vytvoření nečekaného artefaktu.“

Jinými slovy: „Panebože, fotit ubrus, to je teda ujetý.“ Snad bych jen ještě za sebe dodal, že Šimánkovy banální fotografie upozorňují na to, kolik je v individuálním a jedinečném obecného, návratného a kolektivního a do jaké míry se ubrusy podobají jeden druhému a kolik je v obecném individuálního a jedinečného a do jaké míry se ubrusy vůbec nepodobají a jsou vždy bohatě individualizované.

Tato prostupnost totožného s netotožným (banálního a nezvyklým) je vůbec pro ubrusovské univerzum symptomatická. Je samozřejmé, že složitý mechanismus v Šimánkových na první pohled triviálních ubrusech zůstane skryt jak prvním recenzentům, tak prvním návštěvníkům. K jeho odkrytí bude zapotřebí systematické kritické exegeze. Howgh. Snad jen dodat na závěr, že onen složitý mechanismus zůstal skryt i pro mě a jsou to opravdu jen hezké barevné ubrusy na které se pěkně kouká... (poslední dva odstavce jsou parafrází na doslov Jiřího Pelána ke knize Raymonda Queneaua, který dodnes považuji za největší haluznost na světě a obávám se, že autor byl placen za počet nesrozumitelných vět).

VystavilDon Insalata v 16:52 0 komentářů  

Štítky: Výstavy

INDUSTRIA, netradiční fotografie Václava Jiráska
2. března 2006

Jaké to štěstí, pomyslel jsem si, když mi postarší důchodce kontrolující vstupenky oznámil, že v sále se nachází sám autor, který tam něco říká ke svým velikým fotografiím. Tento fakt mě zahřál u srdce, protože jsem doufal, že jen opíšu, co říkal a recenze bude na světě. Bohužel byla kolem pana Jiráska taková tlačenice, že se k mému slechu donesly jen určité útržky. „Zvláštní forma estetiky,“ pravil například. „Fotografie v tomto formátu se tisknou pouze ve Vídni,“ odpověděl na zvídavou otázku jednoho z návštěvníků. Poté, co ještě řekl cosi o „signifikantní industriální estetice“ jsem skupinku raději opustil, protože to nemělo smysl a raději jsem se věnoval samotným fotografiím. Nemám rád totiž pseudo-intelektuální bezobsažné věty, které nic neříkají.

Musím říct, že mě výstava příjemně překvapila. Velkoformátové fotografie sice ničím novým nejsou, ale překvapila mě neotřelá látka, kterou Jirásek zpracoval. Prázdné velkovýrobny znám spíše z akčních filmů, kde se honí padouši, a tak mě vylidněné továrny bez střílejících gaunerů opravdu potěšily. Nechci říkat, že mě fotografie potěšily „zvláštní formou estetiky“, abych papouškoval autorova slova, ale svým způsobem jsou i tak šeredné a zaprášené výrobní haly krásné. Ano z mého pohledu floutka zhýčkaného velkoměstským přepychem jsou krásné. Ale řekněte to odpichovači strusky, že fabrika kde pracuje je uměleckým objektem se zvláštní formou poetiky, která je svým způsobem krásná. Buď by vám dal direkt mezi voči, že si z něj děláte legraci a nebo by se vám vysmál, jaký jste blb, protože po týdenní práci u strusky by vás tyto krasomilné nálady přešly.

Osobně bych si výstavu rozdělil na dvě části. Úžasné fotografie továren, a pak ty voskové figuríny navlečené v pracovních oděvech, které se mi vůbec nelíbily. Nevím čím to bylo, jestli přemírou blesku a nebo ještě nějakou následnou počítačovou úpravou ve Photoshopu, ale lidé na fotografiích vypadali asi jako Gerarad Depardieu, kterému šahám na koleno v londýnském muzeu Madame Tussauds. Z těchto portrétových fotografií se mi líbili asi jen začouzení horníci (jejichž oči se mi ale zdály vybělené v postprodukci), a pak tři post-apokalyptičtí průzkumníci měsíční krajiny v nehořlavých skafandrech. Ti totiž plně zapadali do továren, kde bych utírat prach rozhodně nechtěl.

Z továrních fotografií mě nejvíc nadchly ty fotografie, kde byla tovární šeď dána do kontrastu s do ruda rozžhavenou železnou rudou.

Série několika fotografií, na kterých byly židle působící značně nepohodlným dojmem, se možná líbí nábytkářskému architektovi, kterému došla inspirace, ale mě nijak zručnost dělníků, kteří jsou schopni udělat židli i z těch největších krámu, nenadchla. Trošku to na mě působilo, že autor už nevěděl, co by fotil, a tak začal fotit židle a popelník a další krámy, které se povalují po továrnách.

Nejvíce mě pobavila „luxusní“ jídelna, kde bych v bílém obleku asi večeřet nechtěl. Špinavý vixlajvantový ubrus, na něm špinavá pixlička s alpskou stolní solí a několik umouněných hrníčků. To vše v kulisách obrázků vystříhaných z pornočasopisů. Je pravda, že na ženu asi dělník moc často v takovýchto místech nenarazí, a tak v oáze klidu, který takováto jídelna představuje, chce asi unavené oko dělníkovo spočinout na kráskách pochutnávajících si na mužském nektaru.

Návštěvníci asi měli největší legraci z nápisů, které zanechávali dělníci na různých objektech. „Lepší banka v tunelu, než tunel v bance.“ A další podobně vtipné vejšplechty se staly předmětem živých diskusí mladistvých intelektuálů, kteří do Rudolfina přišli obdivovat výstavu Industria a kteří poctivě luštili každičký nápis na fotografii.

Jako celek bych výstavu ohodnotil vesměs kladně, protože to bylo to nejlepší, co jsem za posledních pár let viděl. Proč? Protože látka, kterou Jirásek zpracoval je svým způsobem neotřelá a ještě jsem ji nikde jinde neviděl – což neznamená, že to někdo už neudělal před Jiráskem. Asi je také pravda, že kdyby byly fotografie ve formátu A3, tak to na mě nezanechá tak mohutný dojem, jako ony několikametrová monstra. Jediným zklamáním byly pro mě portréty dělníků, kteří působili jako ony figuríny v Madame Tussauds.

VystavilDon Insalata v 16:52 0 komentářů  

Štítky: Výstavy