Czech Press Photo 2005, aneb smrt a utrpení už začíná nudit
22. února 2006
Jelikož už v těch „Cokoliv Press Photo“ výstavách mám jaksi nepořádek – nevím proč, ale přijdou mi všechny stejné – tak jsem si zažil menší šok, když jsem předstoupil před tradiční výstavní sál v prostorách Univerzity Karlovy... a kde nic tu nic. Naštěstí mě pak napadla spásná myšlenka, když jsem ve své paměti vyštrachal vzpomínky ze Staroměstské radnice, kde jsme se v roce 1998 spolu se spolužákem z gymnazijních let Martinem Joskem dívali na vítěznou fotografii jeho strýčka.
Ačkoliv v prostorách Univerzity Karlovy probíhá výstava World Press Photo a ne Czech Press Photo, jak jsem si popletl, tak kdyby nebyla na Staroměstské radnici u popisek fotografií česká jména (Slavík, Šibík, Materna – ony se jaksi opakují i ta jména, nejen fotky), asi bych si ani neuvědomil, na které z těchto dvou výstav jsem. Ona stejnost, kdy mi splývají různé ročníky různých „Press Photo“ výstav mě ujistila i letos, že jsem na Staroměstské radnici správně.
V přízemí návštěvníky uvitá již takřka tradiční „uvítací série fotografií“. Masové hroby, hořící pneumatiky kdesi na Dálném východě, notná dávka lidského utrpení a jako třešinka na dortu pěkná řádka mrtvol a plačících žen. Nejlépe když se mezi těmito kulisami ještě proplétají vojáci mírových jednotek ve světlých maskáčích se svými poloautomatickými puškami. Jako přídavek k tomuto již tradičnímu folklóru byly letos fotografie z tsunami – ano, pokud toužíte po dalším masovém hrobě, ani tsunami reportáž vás nezklame.
Trochu suše pak v kontrastu s výše popsanou uvítací sérií fotografií působí několik fotek z CzechTeku, kde těžkooděnci s obuchy mydlí pár vyznavačů techna a jeden z technařů policistům ukazuje své pozadí. Nikoliv ruce, ale máme holé zadnice. A dramatický detail zkrvavených prstů na ruce účastnice je skoro až k smíchu, oproti fotografiím z každodenního života uprchlíků. Tedy je to k smíchu za předpokladu, že to není volně se povalující ruka kdesi na tachovském poli.
Jako nevkus na hranici novinářské etiky bych ohodnotil fotografii 8leté Terezy, které transplantovali srdce, protože fotograf ji zvěčnil tak, že by si blahem uslintnul zejména vilný pedofil, který se rád dívá 8letým holčičkám do rozkroku. Ostatní fotografie ze série už byly docela přijatelné, hlavně srdce v pytlíku s vodou, které lékař přenášel jako akvarijní rybičku. Zde jsem se s trochou černého humoru i pousmál.
Emoce vzbuzující Jirsovy fotografie s paraolympioniky jsou zajímavé snad vždy, ale jakou roli v tom hraje zobrazované téma a ne samotná práce fotografa je otázkou. Návštěvníci výstav asi vždy užasle pozorují fotografie sportovců, kteří si suše odepnou nohu a opřou si jí o židli, a pak jdou skočit do bazénu a zaplavou rychlejší čas, než většina smrtelníků na planetě.
Co mě ale unudilo málem k smrti, byly fotografie ze Severní Koreji, kam se vloni vydali snad všichni čeští fotoreportéři. Když jsem viděl tyto aranžované fotografie poprvé, docela mě zaujaly. Ale když pak během měsíce vyšly variace na téma „Šťastná země Kim Čong-Ila, kde chce žít každý“ i v dalších pátečních přílohách deníků, v týdenících a časopisech, tak jsem tyto fotografie už s gustem přeskakoval, protože něco mi říkalo, že už jsem je někde viděl. Asi za to mohl fakt, že novinářům bylo dovoleno se pohybovat jen na předem vytyčených místech a každý český deník a časopis tam chtěl mít svého fotografa.
Možná proto, že se mi fotografie z konfliktů na Blízkém východě (stejně jako zpravodajství o sebevražedných atentátech) už začínají příčit, uvítal jsem fotografie hlavně z prvního patra, kterého jsem mi málem nevšimnul, protože schodiště vedoucí do prvního patra bylo hodně zastrčené. Prošel jsem tedy ke schodišti kolem Joskových fotografií z chodských slavností, které byly signálem toho, že v prvním patře na mě už snad žádná smrt v podobě masových hrobů nebude číhat.
Sportovní fotografie mě dokáží zaujmout snad pokaždé, protože moderní fotoaparáty dokáži ostře vyfotit jakýkoliv pohybující se předmět i v hodně netradičních pozicích, které trvají jen několik setin vteřiny. Proto se mi i líbila fotografie ze závodů chrtů, kde člověk musel chvíli hledat, aby poznal, který psí kus patří jakému psovi. Nazvat fotografii „Psí kusy“, myslím, že úspěch by byl ještě větší. Z prvního patra mě dále pobavili hlavně hmyzáci a rybíci, ačkoliv může někdo namítnout, že detailní fotografie hmyzu a mořských potvorek jsou také stejné na každé výstavě.
Za nejlepší bych ohodnotil Bakovu sérii fotografií z Panamy. Idylka, kdy si polonahá dívka leží na lehátku v bazénu nebo rodina se prochází na pláži poblíž Karibiku... To jsou fotografie, které potěší víc, než masové hroby a plačící stařeny.
VystavilDon Insalata v 16:48 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Příspěvky
